Výlet Konstantinovy Lázně - červen 2001

Také výlet, který jsme podnikali na oslavu blížícího se konce školního roku 2000/2001, byl zážitkem, na nejž se nezapomíná. V průběhu tří dnů strávených v chatovém kempu v Konstantinových Lázních se psychicky odolnější jedinci nervově hroutili, slabší pak končili na jednotce intenzivní péče. Prvním šokem po příjezdu vlakovou lokálkou bylo ubytování v osadě rozlohou silně připomínající bavlníkovou plantáž, poněvadž z jedné chajdy jste jen mlhavě rozpoznávali obrysy druhé. Jo, vybavení - to bylo ovšem jiný kafe: stůl, židle (jedna), postele, dokonce i almaru tam měli. Část našeho doprovodu nedobrovolně vyčleněná z řad pedagogického sboru naší školy, kterou z důvodů zachování vlastní lidské prestiže (jejich, ne naší, my žádnou nemáme) nebudeme jmenovat, vtipně poznamenala, že zmíněná skříň vypadá jako bar na alkoholické nápoje. To bylo skutečně trefné, prestože díky zvýšeným bezpečnostním opatřením jsme se mohli opít leda tak Mattoniho kyselkou. Zábavu jsme tedy museli hledat jinde. Hledali - nalezli. Dostatečně jsme se vyřádili na volejbalovém a fotbalové hřišti (či spíše hřišťátku) přiléhajícím k areálu. Hodně času jsme pak strávili pěší lázeňsku turistikou - nevím jak koho, ale nás bahnitý terén a zříceniny hradů doslova nadchly. Silný déšť jednak napomohl našemu otužování, jednak obstaral téměř veškerou hygienu v časech, kdy jsme nadšeně těžili z toho, že vodu a mýdlo můžeme bezpečně pozorovat zpovzdálí. O to, abychom nepadli hlady se postaralo předem dohodnuté stravování formou polopenze, která byla ruku na srdce, dost slušná. Natolik slušná, aby nepřiměla nikoho jít se pást nebo vyhrabávat kořínky. Vzpomínku zaslouží také poslední večer se zpěvem a hrou na kytaru strávený u táboráku. Problém zpěvu za hudebního doprovodu jsme vyřešili tak šalamounsky, že se buďto zpívalo nebo brnkalo, přičemž zejméno sladké dřevo bylo tak žádané, že jej téměř pohltily plameny bezmála i s majitelem. Po několika hodinách posezení se drtivá většina táborníků vydala na dobrodružnou výpravu noční divočinou do 2 km vzdálené pizzerie. Po jejich návratu v brzkých ranních hodinách jsme se všichni uložili ke spánku. Další den jsme sice vstávali se sluníčkem, avšak ne ranním, nýbrž poledním. Pak už nám nic nebránilo zatroubit na ústup, nasednout do lokálky a uhánět směr Plzeň. K úspěchu celé akce přispělo především to, že domů jsme se vraceli shrbeni pod tíhou krosen, vlastních zážitků a dojmů, takže "malí tělem, ale velcí duchem".